radikálové, britští (1789-1815). V posledním desetiletí osmnáctého století byly principy britské politiky diskutovány širokou veřejností v záplavě pamfletové literatury, jejímž cílem bylo vymáhání různých politických reforem. Debata probíhala na schÚzích řady radikálních politických sdružení, která vznikla, aby rozšiřovala tuto literaturu a pořádala kampaně za parlamentní a volební reformy. Hnutí navazovalo na řadu proudÚ radikálního myšlení, které vznikly v předcházejících desetiletích. Americká revoluce zvedla vlnu kritiky vlády, zejména z řad whigské opozice, z řad disenterů (odpadlíkú od anglikánské církve) a jim blízkých puritánů, a těch, jejichž obchodní zájmy byly ohroženy. Mnozí považovali revoluci za počátek nové éry, úspěšně opouštějící monarchistický systém ve prospěch republiky a demokracie. Revoluce a předcházející wilkesovský spor, v němž byla úspěšně zastávána práva občanů proti parlamentu a koruně, oživily starší politické tradice "pravého whiga" a "agrární strany". Tyto tradice pocházely od HARRINGTONA, LOCKA, MILTONA a Sidneyho a byly založeny na tvrzení, že zárukou občanské svobody je jednak silná pozemková šlechta nezávislá na králi, jednak smíšená ústava udržující jemnou rovnováhu mezi monarchistickými, aristokratickými a demokratickými prvky (viz Robbins). Tyto spory vedly k vytvoření londýnských i provinčních politických sdružení, která tiskla a rozšiřovala své ideje a sestavovala petice požadující parlamentní reformu. I když se tato sdružení na počátku osmdesátých let devatenáctého století rozpadla, stala se cenným modelem pro své následovníky v příštím desetiletí. Tato sdružení podporovali i disenteři, kteří stále více chápali, že náboženská tolerance závisí na politické reformě (viz Lincoln, Goodwin).
Avšak až události ve Francii v roce 1789 oživily tyto tradice a vyvolaly v britských parlamentních i mimoparlamentních kruzích značný spor týkající se podstaty revoluce (Byla to jen francouzská verse roku 1688?), otázek její legitimity (Jakým právem jednaly stavy? ) a poučení z ní pro Británii (Měla by být Francie poučením pro britskou vládnoucí třídu, nebo příKladem pro anglický lid?). Debatu o Francii nevědomky otevřel Richard Price, ariánský disenterský ministr, statistik a morální a politický filosof. Ve svém kázání při výroční bohoslužbě organizované Londýnskou revoluční společností na paměť "Slavné revoluce" roku 1688 přivítal Price události ve Francii a připomněl principy roku 1688, za které považoval právo na svobodu svědomí, právo odporovat zneužívání moci a právo zvolit si své vlastní vládce, odvolat je za zneužívání moci a vytvořit si vlastní vládu. Priceův výklad roku 1688 a jeho nadšené přijetí revoluce se staly prvním popudem k útoku Edmunda BURKA na "francouzský experiment" a ty, kdo s ním v Británii sympatizují, ve spise Úvahy o revoluci ve Francii (1790). Toto dílo vyvolalo během následujících dvou let více než sto dalších pamlletů na toto téma, a to, co bylo nazváno "snad poslední skutečnou diskusí p základech politiky v naší zemi" (Cobban, 's.31). Debata si zaslouží toto označení jednak díky kvalitě mnoha příspěvků, a také díky tomu, že se rozšířila mezi široké vrstvy neparlamentního publika. Občas se z ní stal boj za loyalitu těch, kterým byla upřena mo7;lOst politické reprezentace, a stáli proto mimo sféru politické diskuse a organizace.
Debata se zabývala třemi hlavními oblastmi: autoři pamlletů diskutovali o Priceově a Burkově rozdílné interpretaci událostí a principů roku 1688, debatovali nad Burkovým výkladem událostí ve Francii v létě 1789 a o principech, na nichž chtěli založit svůj politický systém. Nejdůležitějším příspěvkem do této debaty je pamflet Práva člověka Thomase PAINA (1791 a 1792), který obhajuje radikální republikánskou ideologii založenou na americké zkušenosti a který dosáhl nákladu přes 150 000 prodaných výtisků do dvou let od vydání. Avšak přes všechnu Painovu popularitu, zejména mezi radikálními sdruženími, která rozšiřovala jeho díla, nebyly jeho názory pro pamfletovou "debatu" typické. Radikální příspěvky jen zřídka vycházely z Painovy obhajoby přirozených práv, svrchovanosti lidu a všeobecného volebního práva; většina z nich navazovala na starší tradice. Mnoho účastníků debaty požadovalo obnovení britské STAROBYLÉ ÚSTAVY, viz zejména často přetiskovaný pamflet majora Johna Cartwrighta Dejte nám na'še práva (Give us our Rights, 1782), a Dopisy mladému princi od starého státníka (Letters to a Young Prince from an Old Statesman, 1792) z pera Davida Wil1iamse. Jiní, včetně Pricea, odkazovali na stranu whigů a agrární tradici smíšené ústavy a hlásali, že reforma je nutná k posílení demokratického prvku na obranu proti bezmezné ctižádosti a moci koruny. Avšak debata nebyla omezena jen na tato témata. Joseph Priestley, theolog, chemik a filosof, ve svých Dopisech ctihodnému pravičákovi Edmundu Burkovi (Letters to the light Hon. Edmund Burke, 1791) napadá Burkovu rozpravu o pravém vztahu mezi církví a státem, znovu obhajuje úplnou náboženskou toleranci a těší se na dobu, kdy vláda bude usilovat jenom o veřejné blaho a ponechá všem lidem tolik přirozených práv, kolik jen bude možno. Předpovídá, že jakmile budou zavedeny tyto principy pravé vlády, "zmizí všechny nacionální předsudky a nepřátelství a mezi všemi národy zavládne v.feobecný mír a dobrá vůle" '(Butler, s.88). Naděje na zlepšení se také objevuje ve spise Jarnese Mackintoshe Vindiciae Gal/icae (1791), který je filosoficky propracovanou obranou let 1688 a 1789 a poskytuje jasně fonnulované utilitářské ospravedlnění práv.
Spis vychází z kombinace toho, co Mackintosh zdědil od SKOTSKÉHO OSVÍCENSTVÍ, s novějšími francouzskými principy. Podle Mackintoshe vycházejí všechna práva, občanská i přirozená, z účelnosti. Ale v okamžiku, kdy je postavena stavba morálky, jsou její základy navždy skryty. Pak se stává vrcholem ctnosti uvažovat ne o tom, zda je ten či onen čin užitečný, ale zda je správný. A však zatímco Paine, Mackintosh a do jisté míry i Priestley a mnoho jiných vycházeli z práva zájmů jednotlivců, existoval v debatě alternativní proud, který kladl důraz na nezaujatou dobročinnost a racionální povinnosti člověka. Mary WOLLSTONECRAFfOV Á ve 'svém díle Obhajoba lid.fkých práv (Vindication of the Rights of Man, 1790), William GODWIN ve spise Politická spravedlnost (Political Justice, 1793), Thomas Holcroft ve svém politickém románu Anna St [ves, Price v díle Pojednání o lá.fce k vlasti (Discourse on the Love of our CounIry, 1789) a další (například George Rous, Thomas Christie, John Adams a Catherine Macauleyová) zdl1razňovali povinnosti jednotlivce ve vztahu k morální a politické pravdě (povinnosti odvozené podle řady autorů z našich povinností k Bohu). Tvrdili, že představa společnosti egoistických jednotlivců sledujících své vlastní zájmy v rámci systému pravidel, která dávají každému maximum svobody (názor Paina a Mackin. toshe) je příliš úzká. Catherine Macauleyová vyjadřuje naději, že "nebudeme tolik oslepováni nádherou a oslnivostí představ, abychom zaměňovali tyto úzké zájmy, které spojují dohromady malé skupinky zájmovými svazky, s liberální dobročinností, která se vzdává úsilí o sobecké osobní blaho a radostně obětuje osobní zájem blahu společnosti" (Macauleyová, s.38-9). Toto rozdělení může být také považováno za odraz rozdílu mezi dědictvím Skotska a Francie, které zdůrazňuje úlohu zájmů a vášní (HUME a SMITH, HOLBACH, HELVÉTIUS a ROUSSEAU), a racionálnější tradicí anglických disenterů, nejlépe vy jádřené v Priceově Přehledu základních otázek morálky (Review of the Principal Questions of Morals, 1756, rozšířené vydání 1787) a v prvním vydání Godwinovy Politické spravedlnosti. A však tyto dvě velmi odlišné tradice se často mísily (pokud zcela nesplývaly) ve spisech liberálně orientovaných představitelů humanismu ze středních vrstev, které přesvědčila americká a francouzská revoluce, rostoucí prosperita georgiánské Anglie a jejich vlastní úspěch a společenský postup o tom, že jsou svědky počátku nové éry.
Všechny tyto vlivy se postupně odrážejí v dalších vydáních Godwinovy Politické spravedlnosti (1795, 1797), v románech Godwinových, Holcroftových, Bageových a Wollstonecraftové a v krátkodobém laškování s radikalismem v poesii Williama Wordswortha a Samuela Taylora COLERlDGE i v díle Williama Blakea. Jak se lišily politické ideologie, ke kterým se Wásili jednotliví autoři, tak se lišily i jejich cíle. Ty se pohybovaly od očekávání utopické budoucnosti zabydlené dokonale racionálními lidmi, přes požadavky lidového sjezdu, na němž by byla navržena nová ústava, všeobecného volebního práva až ke skromným návrhům na rozšíření volebního práva na třídu všech vlastníků majetku.
Po roce 1792 se debata začala více stávat bojem o získání podpory londýnských a provinčních řemeslníků. Tuto kampaň nejprve organizovala Society for Constitutional Information (SCI), ale pak ji převzala London Corresponding Society (LCS), společnost tvořená skupinou lidí, kteří "by si zasloužili lepší zacházení od těch, kteří se živí, šatí a obohacují jejich prací, pílí a vynalézavostí". Ačkoliv tyto společnosti měly ve svých řadách mnoho umírněných, jejich rétorice dominovala argumentace přirozenými právy a lidové svrchovanosti. V roce 1794 vyvrcholilo jejich nadšení pro reformu uspořádáním sjezdu volených delegátů z celé Británie, který měl vytvořit návrhy na reformu parlamentu a stát se tlumočníkem požadavků lidu. Takový sjezd ohrožoval parlamentní nároky na svrchovanost - alespoň tak to vláda tvrdila, když zatýkala a soudila vůdce těchto společností za velezradu. V prosinci 1794 byli nakonec zproštěni viny, ale jejich dlouhé věznění a zrada sekretáře zničily SCI a na dlouhou dobu oslabily LCS. LCS znovu získala podporu v roce 1795, kdy narůstalo znepokojení nad válkou s Francií, vzrllstajícími cenami potravin a dravostí důstojníkll při odvodech, ale pod vedením Johna Thelwalla, podobně jako za jeho předchůdce Thomase Hardyho, se nikdy nedostala dál než k požadavkllm politických práva ukončení války s Francií. Thelwall říkal: "Pamatujte, že nemám na mysli rovnost majetku. Za současného stavu lidského intelektu a výroby je to zcela nemožné... Rovnost, kterou mám na mysli, je rovnost lidských práv." (Thelwall, s.14) Jenom mimo LCS, ve spisech Thomase Spencea a Williama Godwina a v Painově opožděné Agrární spravedlnosti (1796) došli radikálové až k vytvoření alternativní teorie majetku vzhledem k tradičnímu Lockově pohledu. Zejména Spence, osamocená a dosti zneuznaná osobnost devadesátých let osmnáctého století, formuloval doktrinu práva na rovný majetek spravovaný společně celým společenstvím, která ovlivnila radikály devatenáctého století. Podle Spencea bylo právo na pozemkový majetek základním předpokladem smysluplných politických práva patřičné reprezentace. Tento názor spojuje republikánskou tradici počátku osmnáctého století se socialistickými tradicemi století devatenáctého. Radikální společnosti byly čím dál víc ovlivňovány vládními špehy a trpěly propagandou, zatýkáním a pronásledováním (umožněným několikerým zrušením zákona hajJeas corpus během těchto deseti let).
Význačnější osobnosti LCS, jakými byli například Thelwall nebo Francis Place, z ní odešly a LCS se dostávala do stále většího vlivu lidí ochotných ke vzpouře, ale s chabou politickou ideologií. V roce 1799 byla LCS nakonec postavena mimo zákon. I když lidový radikalismu a reformní hnutí ožily na počátku devatenáctého století pod vedením Sira Francise Burdetta, Henryho Hunta a Williama Cobbetta (oba posledně jmenovaní měli v sobě něco z Painovy schopnosti získat pracujícího člověka), už nebyly tak životné a přitažlivé jako v posledním desetiletí osmnáctého století. I když Painova díla se stále ještě četla a Spence stále ještě vyhlašoval požadavek společného vlastnictví, politickou debatu ovládali víc myslitelé osmdesátých let než autoři let devadesátých, a ta se proto stávala umírněnější ve svých požadavcích a očekáváních.
Hodně se diskutuje o tom, do jaké míry radikálové devadesátých let osmnáctého století a jejich principy znamenali hrozbu pro existující aristokratický řád georgiánské Británie. Ten rozhodně reagoval tak, jako by tato hrozba byla vážná, čímž bezpochyby vyprovokoval některé radikály k tomu, aby uvažovali o násilnějších formách reformy, ale celé hnutí má pravděpodobně význam zejména pro vypracování politické teorie přirozených práva lidové svrchovanosti, která byla základem demokratických a socialistických požadavkll britského dělnického hnutí devatenáctého století. Jeho důležitost spočívá také v tom, že rozšířilo tradici radikální politické debaty mezi nové vrstvy společnosti, které dříve zůstávaly mimo politickou aktivitu. Tak sehráli britští radikálové důležitou úlohu v teorii a praxi parlamentní demokracie v Británii. MP

odkazy
Burke, E.: The Rej/ecl;ons on lhe Revo!ut;on in France, ed. c.c. O Brien. Hannondsworth: Penguin, 1968.
t Butler, M.: Burke, Paine, Godwin, and the Revolution Controversy. Cambridge: Cambridge University Press.1984.
t Cobban, A.: The Debate oJ the French Revolution. Londýn: Black, 1950.
t Goodwin, A.: The Friends oJ Liberty. Londýn: Hutchinson,1979.
Líncoln, A.H.: Some Political and Social Ideas (!{ Ellglish Dissent. Cambridge: Cambridge University Press, 1938.
Macauleyová, C.: Observations on the Rellections (1 the Rt. Hon. Edmund Burke.... Londýn, 1790.
Robbins, c.: The Eixhteenth Century Commonwealthmail. Cambridge, Mass.: Harward University Press. 1959.
Thelwall, 1.: Peaceful Discussion and not Tumultory Violence the means (1 Redressing National Grievances. Londýn, 1759.
literatura Thompson, E. P.: The Makinx oJthe Enxlish Working Class. Harmondsworth: Penguin, 1968.